Není pochyb o tom, že Češi jsou národem pejskařů. Například na vesnici nějakého najdeme prakticky v každém stavení, a ani paneláky ve městě o ně nejsou ošizeni. Jen málokdo si však uvědomuje, že i psi podléhají určitým trendům – jednu dobu jsou populární pudli, jindy jorkšíři, pak zase husky nebo dalmatini. V současné době zažívají částečný boom japonská plemena, především pak akita inu. Jedná se o středně velkého psa špicovitého typu se vztyčenýma ušima a zakrouceným ocasem. Srst mívá hnědou až téměř oranžovou s bílými skvrnami na tlapkách, hrudi a na hlavě, mnohdy také na konci ocasu. Rozhodně vypadají velmi roztomile, a tak není divu, že si získaly velkou popularitu.

Problém je v tom, že jako u většiny plemen i zde platí, že není vhodná pro každého. Jistě, můžeme debatovat o tom, nakolik je důležitá výchova, avšak pravdou je, že pokud bylo určité plemeno šlechtěno po staletí k určité práci, bude mít také potřebné povahové vlastnosti, které výchovou zcela nepotlačíme. A to platí i pro akitu. Než si ji tedy pořídíme, měli bychom se podívat, jaká vlastně je.

Nejprve si řekneme, k čemu byla vlastně původně vyšlechtěna. Jejím původním posláním byl lov, především pak divokých prasat. Měla za úkol kořist najít a pak ji zadržet, dokud nepřišel lovec a nezabil ji. Z toho také vychází povahové vlastnosti, kterými musela oplývat. V první řadě to musela být tvrdohlavost a odolnost, aby se nedala zastrašit bránícím se kancem. Zároveň potřebovala schopnost se rychle a samostatně rozhodovat, neboť na tom závisel i její život – musela vědět, kdy udeřit a kdy se stáhnout a jak se vyhnout nebezpečným klům, a to vše bez jakéhokoliv povelu svého majitele. Ovšem tyto vlastnosti, které jí pomáhaly přežít při lovu, nemusí být zrovna vhodné do města. Jsou totiž tvrdohlavé, samostatně uvažující, a nelze tedy očekávat, že budou poslouchat na slovo. A s tím musí budoucí majitel počítat.