Jsem to, co říkám I.

8. srpna 2010, napsala Lucie Bouzková

Svět byznysu je plný slov jako
povinnost, úkol, nutnost, stres, nedostatek, špatná organizace, chyba, ztráty, musím, mělo by se, nedělají, nestíhám, nefunguje, alarmující, vážná situace….

Na chvíli se zastavte a uvědomte si, jak se po přečtení těchto slov cítíte.
Jsou to příjemné pocity?

Podívejme se na jiná slova
krásné povolání, naplnění, chci, přeji si, těším se, tvořím, přispívám, jsem součástí, domluvíme se, vytvořím, zvládneme, funguje to, jsme dobří…

Jaké pocity zažíváte nyní?

Slova, která používáme, jsou odrazem toho čemu věříme, jakou máme vizi, v jakých barvách vnímáme svůj svět, jak se v danou chvíli cítíme a jestli si tuto vnitřní realitu vůbec připouštíme.

Slova jsou špičkou ledovce, která skýtá mnoho informací o části nás, která je skrytá pod hladinou, o našem podvědomí. Obvykle neznáme dobře svá podvědomá přesvědčení a mnohá z nich by nás velmi překvapila, protože nezapadají do představy, kterou si o sobě pěstujeme. Proto bývají taková poznání sebe sama bolestivá a raději jim nevěříme nebo je rovnou odmítáme.

Posloucháme-li, co a jak říkáme, můžeme odhalit mnoho neprozkoumaných scénářů, způsobů myšlení a emocí.
Příkladem je situace, která vznikla na jednom manažerském semináři. Jeden účastník se velmi rozčiloval nad způsoby chování, jaké používají jeho vedoucí. Několik minut popisoval příklady neférového jednání nadřízeného. Zareagovala jsem „Slyším, že vás to pořádně štve.“ Dostalo se mi odpovědi: „Ne, neštve, zas tak hrozný to není, ale prostě tohle není v pořádku a tamto taky ne“…a pokračoval dál se stejnou kadencí. Z jeho stížností byla čitelná zlost, nicméně on trval na svém „neštve mě to a není to tak hrozné“.
Při následném krátkém koučinku jsme se dostali k hlubším pohnutkám, které ho vedly k jeho tvrzení, že „ho to neštve“ a on si uvědomil jeden svůj vnitřní zákaz – že jaksi není správné mít na nadřízeného zlost. Na podobném principu fungoval jeho vztah s otcem – také se na něj nesměl otevřeně zlobit, ale zlost v sobě přesto cítil. Postupně se naučil tuto zlost potlačit natolik a odmítat ji, že už sám skoro věřil, že tam není. Tento rozpor mezi tím, co skutečně cítil a čemu chtěl věřit, ho udržoval v trvalém vnitřním konfliktu. A tak se stále točil v kruhu – zlobil se a následně si to podvědomě zakazoval. A přitom již pouhé povšimnutí si vlastní negativní emoce a její následné prosté přijetí, pomáhají opustit bludný kruh a otevírají dveře ke konečnému vyřešení situace. Je to zvláštní, že tak málo vnímáme signály, které sami vysíláme, jak málo posloucháme to, co z nás jde, natož abychom obsahu těchto signálů říkali „ano“.

Svůj projev můžeme nejen pozorovat a seznamovat se tak sami se sebou, ale je možné ho následně měnit a tím měnit svou osobnost.
Je jasné, že posilujeme úplně odlišné části naší osobnosti, když si často myslíme a říkáme neumím to, nepodaří se mi to, to nemůže vyjít, nebo naopak zvládnu to, jsem šikovná, musí být nějaké řešení, nevzdám se.