Já a můj perfekcionismus

12. ledna 2012, napsala Lucie Bouzková

Jak to vypadá v mém světě?

V mém světě musí být všechno perfektní, říká můj vnitřní Kritický rodič (řečeno jazykem Transakční analýzy).
K mému perfekcionismu patří přesvědčení jako:

„Prostředí kolem tebe musí být krásné“
„Jsi-li silná, jsi dokonalá“
„Tvé služby klientům musí být perfektní“
„Máš-li hromadu diplomů, nemusíš se za své vzdělání stydět“
„Když mluvíš chytře a uváženě, tak tě lidi žerou a to je nutné, jinak nejsi dokonalá.“

A tak dál. Nutnost být dokonalá mě ovlivňují i v partnerství. Chci být pro svého muže perfektní a v podstatě se ho svým ženským umem snažím přesvědčit, že dokonalejší žena neexistuje.
Aby ta dokonalost byla opravdu pořádná, tak si to "sichruju" ještě tím, že do okolí vysílám signál, aby mě, prosím, také zhodnotilo. A ono to cítí, tak to dělá a já občas dost skřípu zuby. Když si tuhle vlastnoručně vyrobenou past uvědomím, tak nevím, jestli se tomu smát, nebo nad ním brečet!

Čím to je, že si tak nakládám/e?

Coby psycholožka vidím své nastavení jako výsledek výchovy, hlavně z raného dětství. Jako každé dítě - vnímavé, otevřené a hltající podněty od Božstva-rodičů - jsem zhltla kde co. Moje výchova probíhala podle motta: "Jen pod tím největším tlakem vznikají ty nejčistší diamanty." Pokud bylo dokonalosti dosaženo, tak to byla samozřejmost. Abych náhodou neusnula na vavřínech, tak jsem sklidila v dětství mnoho kritiky. Tyto zkušenosti se mi samozřejmě vrývaly do podvědomí a vytvářely programy a psala jsem si scénář svého života - to jsem sice dělala po celé dětství, ale základy jsou prý položeny v prvních třech letech života. Perfekcionismus v něm zaujal významné místo.

Ale je tu také matka příroda…

Posledních 15 let v sobě objevuji a rozvíjím přirozené nastavení, které od přírody všichni máme. Je to stav vnitřního klidu, harmonie, štěstí a spokojenosti. Není tam mnoho místa pro tu dřinu, kterou dokonalost vyžaduje. Prý jsem dokonalá tak, jak jsem. Prý má pouhá existence na Zemi je důkazem mé dokonalosti. Taky je tam zcela jasně dané, že já nejlíp vím, co je pro mě dobré a kdo jsem.

A pointa je, že…

… v této fázi života se nacházím na křižovatce, kde se výrazně setkává můj přirozený program s těmi naučenými, perfekcionistickými. Jsem už nějaký ten rok v kleštích a jsou situace, kdy prostě nevím, pro co se rozhodnout a smíchá se mi všechno dohromady. Vznikají z toho pak prapodivné akce a rezultáty: snažím se o nějaký výkon, seč mi síly stačí, pak jsem z toho vyšťavená a hledám vnitřní klid a rovnováhu, uvědomím si, jak moc jsem zase od sebe chtěla a rovnou celou práci "přesunu na později". Takhle se třeba už dva roky patlám s knihou a vnitřního naplnění stejně nedosahuji.
Střetávají se ve mně programy a vytvářím z toho paseku. Popřípadě nic. Výsledkem je paralýza, nespolehlivost, rychlé změny rozhodnutí, nespokojenost, že činnosti nedotahuji do konce.

Co s tím?

Vychází mi opakovaně jen jedna možnost – prostě udělat, co chce být uděláno, ať to dopadne jakkoli! Být důsledná a pilná, ale přestat to dokola kontrolovat a přemýšlet, jestli je to dost dobré. Možná je to perfektní i tak, nebo možná není, obojí je ok.
Tato má silná a sebevědomá část mě má dnes už velkou sílu. Mnohem častěji a silněji na mě z nitra volá Pravda: "Luci, už se na to vys..! Je to skvělé a ty to ve svém srdci cítíš!" A program perfekcionismu během toho řinčí v hlavě, hučí do mě a křičí mi do uší, že musím makááát! A já mu říkám něco ve smyslu "slyším tě, ale neposlechnu, protože srdce mi říká něco jiného" a snažím se zachovat vnitřní klid, dokud ten hluk neodezní. Tak miluji, když tohle zvládám! Bože, to bývají náročné střety přírody a výchovy.

Už mám s odkládáním perfekcionismu své zkušenosti

Už jsem se přestala snažit o mnoho věcí, kterými jsem sytila své naučené programy, ale zříkala se svého štěstí. Byla to dost velká životní rozhodnutí a kolikrát jsem si myslela, že když jsem zvládla svůj program právě teď, tak už je navždy smazán. Ale ono to má další a další pokračování! Jasně vidím, že abych zmanifestovala ve hmotě své sny, potřebuji i nadále odkládat svůj perfekcionismus. Ten výše uvedený způsob se mi osvědčil.

Závěrem…

…přemýšlím, co přesně ostatní lidi motivuje k podávání vrcholových výkonů, ať ve sportu, v byznysu nebo jinde. Vidím to, tak, že my dospělí lidé, jsme si ještě nevšimli, že už se nemusíme jako malé holky a malí kluci snažit zalíbit mamce a taťkovi a můžeme žít po svém. Boj o přežití v závislém dětství už skončil a většina z nás přesto nosí domů "pěkná vysvědčení" ve formě kariérního postupu, získání mistrovského titulu, sběrem osvědčení a pochval.

A proč vůbec mají naše programy nad námi takovou moc??? Věřím, že my jim tu sílu sami dáváme! Můžeme ji odebrat a vytvářet nový zvyk - bez programu. To je výsadním právem každého člověka v jeho vlastním životě. Moc nad svým životem sice není kvalita, kterou jsme se doma učili, nicméně i tak je to jen na nás :-)!!!!!

Související články:

Lidé reagují na to, co vysíláme podprahově!
Sebeláska a kariéra
Od svobodného dítěte k bezmocné loutce